Lukáš Masta Jirkovský míří mezi provazy

Lukáše „Mastu“ Jirkovkého znají fanoušci bojových sportů zejména jako trenéra X gymu a skvělého fotografa a novináře. Nyní ho však diváci uvidí i v roli fightera. Lukáš se totiž chystá na svůj první zápas v boxu, který bude 23.10. na Heroes Gate 15.

Čím tě zaujaly bojové sporty, že jsi začal dělat karate?

S bojovými sporty to u mě bylo asi jako u všech kluků v mém věku. Jean Claude Van Damme a jeho roznožky na ohraných VHSkách byla neodolatelná kombinace. To už je možná víc jak dvacet let zpátky, v té době nebylo moc na výběr, žil jsem na malém městě a protože bylo na výběr jen judo nebo karate, šel jsem cestou karate, protože jsem chtěl kopat lidi do hlavy, ne s nimi házet o zem. Popravdě, dnes bych si vybral naopak.

Jak dlouho jsi ho trénoval a zkoušel jsi i závodit?

Nevydržel jsem u toho dlouho, nebyl tam žádný reálný kontakt a brzo mě to začalo nudit. Myslím, že jsem trénoval tak maximálně dva roky. Na závody jsem se nikdy nedostal, jestli si dobře pamatuji ani mi to nikdo nenabídl.

V 18 letech jsi se seznámil s thajským boxem a jak sám říkáš, je to láska na celý život. Proč zrovna tento nejtvrdší postojářský styl?

Našel jsem v tom vše, co jsem od bojového sportu čekal. Kontakt, téměř neomezený pravidla. Ten boj mi přišel logický. Bojuji na dálku, používám kopy a údery, na krátko lokty, kolena, klinč. Dávalo mi to smysl. A v té době, co jsem začínal, to mělo ještě takovou romantickou auru, bojovníků bylo málo a všichni na ně koukali jak na polobohy, chtěl jsem být mezi nimi. Je pravdou, že mě vždy u tradičních sportů imponovala i ta filosofie a duchovno a po návštěvě Thajska, jsem pochopil, že Muay Thai to vše má, a bylo rozhodnuto.

Měl jsi i nějaké zápasnické ambice, nebo jsi chtěl u tohoto sportu působit jako trenér?

Zápasnické ambice jsem měl, ale v té době neexistovaly žádné amatérské zápasy, bojovník šel rovnou do profi ringu a na to jsem si nevěřil. A tak jsem hodně trénoval a čekal, kdy přijde „TO“, že si řeknu, že na to mám a ono furt nic, až jsem se toho z různých důvodů přejedl a začal dělat něco jiného. Začal jsem trénovat kickbox a taekwondo s Honzou Vlasákem a začal v tom i zápasit a bavilo mě to. Nakonec jsem se po několika letech k Muay Thai vrátil, odjel do Thajska na zkušenou a už nikdy od tohoto sportu neodešel. Ale pohledem zpět, jsem za tuhle odbočku nesmírně rád. Dává to bojovníkovi rozhled.

Přímo trenérské ambice jsem nikdy neměl, vzniklo to tak nějak samo. Vzhledem k tomu, že jsem stále bydlel na malém městě, tak jsem nemohl trénovat tak často jak bych chtěl, proto jsem dal dohromady pár kamarádů a začal s nimi trénovat, abych to nedělal sám a v té době to nějak začalo. Někteří kluci z té doby ještě trénují, třeba Vláďa Písařík působí jako jeden z trenérů v Hanumanu a myslím, že i on na ty časy rád vzpomíná. A pak už to šlo tak nějak samospádem. Po letech jsem se opět potkal s Honzou Vlasákem, který vedl svůj gym na Hájích, začal s nimi trénovat, pak to po něm převzal jako trenér. Začali se nám tam nabalovat šikovný kluci až jednoho dne přišel Ruda Kotek, že by chtěl zápasit. Já nad tím do té doby vůbec nepřemýšlel, ale řekl jsem proč ne. On to celý začal a pak už to jelo. Ruda inspiroval další kluky, do ringu vlétl Vláďa Říha, Tomáš Kučák a dnes jsme snad vcelku známý gym na české scéně.

Jsi hlavní trenér v X gymu a momentálně se tvému týmu moc daří. Daniel Brunclík a Honza Holec jsou ve svých váhových kategoriích na prvních místech a určitě ti dělá radost i vzrůstající forma Vládi Říhy. V čem podle tebe spočívá kouzlo trenéra, aby dokázal vychovávat ty nejlepší fightery?

Já nad tím taky přemýšlím a pořádně nevím. Ptalo se mě na to už víc lidí. Máme na tréninku v průměru 10 lidí, z nichž jeden čas 8 zápasilo, 5 z nich jsou mistři ČR, dva skončili na republice druhý, máme mezinárodní úspěchy a stejně si pořád říkám, že to asi je všechno jen velká náhoda.

Sešla se nás parta „magorů“, který mají náš sport jako smysl život. Každý volný čas trávíme v tělocvičně. Kluci asi sami vnímají, že tomu dávám hrozně moc, v zásadě jsem obětoval pohodlný život grafika za to, že s nimi žiju jejich zápasnický sen a to je snad žene vpřed. V době, kdy náš gym nikdo pořádně neznal, jsme potichu makali, objížděli malé gala, nevyhýbali se těžkým soupeřům, byli jsme každý víkend někde pryč, sbírali zkušenosti, kluci v ringu, já jako trenér a ono se to nakonec někde projevilo. Jako trenér jsem udělal spoustu chyb, ale stejně tak pomohl klukům k úspěchům. Snad je tam ta rovnováha. Hrozně důležité je pro mě, aby gym fungoval jako „rodina“, snažím se věnovat všem, i když to někdy skoro nejde. Nicméně vždy, když mám pocit, že už jako trenér začínám „chápat“, stačí strávit chvíli ve společnosti Andreje Gridina a jsem zpátky na zemi :-). Ale, asi to tak má být.

Zanedlouho tě čeká zápas v boxu. Jak je to dlouho, co jsi nestál jako zápasník v ringu?

Pokud se bavíme o plnokontaktním zápase, tak se bude jednat o mou premiéru, čili se dá říci, že jsem jako bojovník ještě v ringu nestál. Taekwondo je polokontaktní disciplína a to už bude přes 13 let, co jsem v tom zápasil.

Co bylo za impuls, že si se rozhodl začít s vlastním tréninkem?

Moje váha. Především v sezóně hodně trpí moje životospráva, chtěl jsem si nastavit nějaký režim. Opět se začít hýbat, rád bych klukům pomáhal s přípravou i jako sparring a to s mou kondičkou a váhovou neohrabaností to moc nešlo.

 

Kdo ti pomáhá v přípravě a jak jsi na tom s fyzičkou?

Boxerskou přípravu má na starosti Mirek Pek, Míra má s boxem hromadu zkušeností, je super lapař, má podobnou váhu jako já, takže mě i pěkně mlátí při sparringu, mám to all inclusive. Kondičku, sílu a další věci si dělám sám, snad už za ty roky mám nějaké zkušenosti. Občas to konzultuji s naším kondičním trenérem Michalem Gregorem, protože někdy mám tendence věci hodně zjednodušovat a ne vždy je to ku prospěchu věci. Fyzicky se cítím dobře, zápas se měl původně uskutečnit již minulý víkend a tak jsem přípravu směřoval k tomu. Teď se to posunulo, na úplně jinou a mnohem prestižnější akci, čili na tom ještě zapracuju, protože bych si nerad ustřihl nějakou ostudu. Soupeř mě může dobře trefit, ale prohrát zápas, protože nemůžu dýchat je ostuda, které bych se rád vyhnul a kondička byla vždy má slabina.

Kdo bude tvým soupeřem a na jaké akci se zápas uskuteční?

Jméno soupeře ještě neznám. Padlo pár jmen, tak uvidím. Soupeř bude odpovídat mým ringovým (ne)zkušenostem. Mým přáním bylo původně, že si zaboxuju na nějaké menší akci, mimo pozornost lidí, chtěl jsem jen motivaci trénovat. No můj trenér a manažer současně Mirek Pek to vymyslel jinak, čili mě uvidíte v ringu 23.10. na Heroes Gate. Doufám, že jen v předprogramu

Je to jen jednorázová akce, nebo si to budeš chtít zopakovat?

Na to teď asi nedokážu odpovědět. Záleží, jak dopadnu. Je možné, že v zápase zjistím, že už na to nemám hlavu, kondici, vůli, sám nevím. Ale pokud bych to zvládl bez nějakého průšvihu, asi bych se do ringu ještě podíval, ale už snad v Muay Thai. Jsem teď ještě na svou výšku moc těžký, tak uvidím, jak na tom budu váhově, s časem a tak. Tohle je pro mě opravdu jen zpestření života, prioritu má příprava mých bojovníků a tu nehodlám ohrozit tím, že si na „starý“ kolena začnu něco dokazovat.

Často se věnuješ i malování, je to pro tebe způsob relaxace?

Určitě je! Nicméně já sám říkám, že spíš než kreslení je to takový omalovávání. Nakreslit něco z hlavy je pro mě stále nepřekonatelný problém, ale myslím, že kdybych se tomu věnoval, tak bych se to do určité míry naučil. Baví mě tvořit a je mi vcelku jedno jestli je to grafika, malování nebo třeba fotografie. Je dobrý čas od času vypnout a věnovat se něčemu úplně odlišnému.