Rozhovory
0

Petr Ottich: Zápasníci by si měli zasloužit desetkrát tolik, co dostávají teď

Přinášíme rozhovor s prezidentem České muaythai asociace Petrem Ottichem, ve kterém hodnotí například proběhlé mistrovství Evropy v Praze, práci s dětmi a mládeží nebo kam by rád směřoval českou scénu muaythai. Máme za sebou červnové Mistrovství Evropy v muaythai. Jak to bylo náročné celé zorganizovat a jak na to s odstupem doby vzpomínáš? Náročný to určitě bylo […]

Přinášíme rozhovor s prezidentem České muaythai asociace Petrem Ottichem, ve kterém hodnotí například proběhlé mistrovství Evropy v Praze, práci s dětmi a mládeží nebo kam by rád směřoval českou scénu muaythai.

Máme za sebou červnové Mistrovství Evropy v muaythai. Jak to bylo náročné celé zorganizovat a jak na to s odstupem doby vzpomínáš?

Náročný to určitě bylo hodně. Ani jsem nepočítal s tím, že kolem toho bude tolik práce. Myslel jsem si, že muaythai je jedna family, že budeme mít víc společných aktivit a že i kluby, které jsou v asociaci, budou mít radost z toho, že se takovou akci podařilo vůbec uspořádat a budou spokojené, že tam můžou mít své závodníky. Ten tým, který jsme postavili, byl opravdu velký. Takhle velký už nikdy nikam nepojede, protože to bylo doma a chtěli jsme mít co nejvíc účastníků. Očekával jsem od těch klubů daleko větší podporu. Nemyslím si, že bych po nich chtěl nějak moc, ale kdyby alespoň přišli kamarádi do hlediště na ty své závodníky, které mají ze svého gymu, tak to by mi asi udělalo největší radost. Podle mne, co se týče té Evropy, tak to bylo největší zklamání. To mne hodně mrzí. A to se ani nebavím o dobrovolnictví, že v podstatě všichni dobrovolníci byli složení prakticky ze dvou teplických gymů, k tomu z Prahy jeden dobrovolník z Hanumanu a jeden z Pražského rohovníku.

Proč myslíš, že byl nezájem z klubů?

To je otázka. Jsou to možná dva úhly pohledů. Jeden je: že ať si to dělají, my tam svoje nemáme, jsou tam nějací jiní závodníci, anebo to byla nějaká nechuť pomoci. Já nevím, nedokážu si to nějak vysvětlit. Pro mne to zklamání je opravdu obrovský.

Možná byl i důvod termín, kdy se akce konala začátkem prázdnin, kdy si nejvíce lidí bere dovolenou.

To ano, ale většina lidí to plánuje dopředu a o konání Mistrovství Evropy se vědělo rok a půl dopředu. Tak ať mi nikdo neříká, že zrovna v ten moment musel někam odjet. Tohle je jediný negativum, které na tom vidím. Jinak já celou akci vnímám jako velmi pozitivní událost, protože to určitě přineslo pro nás jako pro muaythai velkou reklamu. Myslím, že ta reklama byla velká, ať to bylo na Evropě 2, na Frekvenci 1, na ledkách na Václaváku, v televizi v našem magazínu proběhly upoutávky, teď z toho jsou reporty. Reklama byla na autobusových zastávkách, v městské dopravě v Praze i jiných městech, takže to mělo dosah a bylo vidět, že lidi to vnímají pozitivně. Ale samozřejmě tolik fanoušků všeobecně nemáme a je pro některé velká neznámá Mistrovství Evropy muaythai, když vidí ty chrániče. Já jsem si to třeba neuvědomil, ale setkal jsem se s názory, že si lidé mysleli, že to budou nějaké amatérské závody s mizernou úrovní a proto tam nešli. Já mohu zodpovědně říct, že polovina těch lidí, co zápasila na Evropě by si tady se všema těma áčkařema z naší republiky vytřela zrak. Takže ta úroveň byla obrovská. A to, co tady lidé staví v garážích a vydávají to za mistrovství a dávají si tam opasky, tak to jsou pro mě šupáci a paběrkují. Pořádají pro své kamarády galavečírek, když se někdo chce prsit na facebooku jako odborník na bojové sporty, tak by se měl prvně podívat na Mistrovství Evropy muaythai, které bylo na nejvyšší úrovni. Takoví borci tady už dlouho nebudou.

Když zmiňuješ ty top fightery, tak kdo se ti líbil od nás i z Evropy?

Skvělých zápasníků tam bylo hodně, ať už Jimmy Vienot, Vitali Hurkou, Dmitry Valent, Nili Block. Za nás musím jmenovat Jakuba Klaudu, který potřetí za sebou vyhrál Mistrovství Evropy, což je obrovský úspěch, to byla určitě pecka. Kdo mě nejvíc z našeho mančaftu překvapil, tak to byla Klusová Karolína, která si vzala takovou divokou kartu, šla tam na zkušenou a ve finále prohrála s Nili Block, která je pro mě top number one ve své váze na světě. S Nili Rusky nechtějí zápasit a když s ní zápasí, tak prohrajou a Karolína s ní udělala nádherný zápas. Velkým úspěchem i jménem, který se tady rýsuje je Andy Čehovský, to je pro mě prototyp IFMÁckýho závodníka. Od svých dětských let zápasí na všech možných turnajích něco jako Tobiáš Barták. Dnes, když mu bylo 18, tak předvedl excelentní zápas v béčkové kategorii, kde vyhrál zlato, což je úplná pecka, to se jen tak nenaskytne. Když přejdeš z juniorů do chlapů, je to velmi těžký a jeho styl muaythai je perfektně naučený. Dělá krásný zápasy, má skvělou techniku a pokud přidá na fýze, kterou bude v mužích potřebovat, tak bude jedna z velkých osobností muaythai. Těch úspěchů tam bylo samozřejmě víc, já jsem ale hodně kritický k úspěchům, jelikož medaile je jedna věc, ale ne všechny medaile byly za několik zápasů. Když někdo získá bronz, je to krásný, máme samozřejmě radost, je ale nutné se vždy podívat, na kom ten bronz získal a jakým způsobem. Jestli vyhrál jeden zápas, má bronz, tak je to dobrý, ale ten samotný člověk musí cítit, že to není ještě úplně ono, že by bylo potřeba do toho ještě šlápnout.

Na mistrovství navazoval galavečer All star fight, na něm velký zápas Buakaw vs Krčmář, jak se ti to líbilo a jak tento galavečer hodnotíš?

Tento galavečer byl absolutně nejvyšší úrovně, co zde kdy byl. Neumím si představit, že by tady ještě někdy něco takového bylo a pokud ano, tak to samozřejmě bude jen opakování, protože nic víc na světě už neexistuje. Aby přijelo šest Thajců, z toho bylo pět v topce, to se tady prostě už asi nikdy neobjeví. To byl pro mě vrchol mé dvacetileté managerské kariéry. Tak trochu si myslím a nejsem sám, že kdyby byl zápas na pět kol, tak by to ani Buakaw neudýchal. Bylo na něm vidět, že už toho má plné zuby. Po zápase jsem za ním byl v šatně, protože potřeboval ošetření v nemocnici, když mu Michal rozkopal koleno a vezli jsme ho i na šití, takže si myslím, že být to o dvě kola víc, tak by to bylo možná největší překvapení na světě. Nicméně chci říct, že Michal je pro mě jeden z těch zápasníků, který bez nějaké velké slávy a reflektorů stoupá a je to absolutní jednička své váhy v České republice. Přitom nedosahuje takových propagací jako někdo, kdo mu nesahá ani po kotníky. On si ten zápas rozhodně zasloužil a věřím, že si tím otevřel cestu do světa.

Následovalo Akademické mistrovství světa a obrovský úspěch Matěje Peňáze. Proč jsme měli zastoupení jen dvou zápasníků?

Měli tam jet čtyři, kromě Matěje a Honzy Rudolfa ještě Michal Krčmář a Tereza Dvořáková. To jsou jediní, kteří mají nárok účastnit se těchto soutěží a mají výkonnost na to, aby se mohli měřit ve světovém měřítku. Nicméně Tereza nejela z důvodu, že jí Mexiko moc nevyšlo a měla nějaké zdravotní problémy a Michal měl zápas s Buakawem, což byla priorita.

Rudy narazil na frajera, který byl lepší a holt prohrál. Mrzí mě to, ale toho závodníka určitě víc, než nás kolem. U Matěje jsme počítali, že bude zápasit svou 86, ale neudělal váhu, a tak šel 91, z čehož neměl radost. Ale i v té 91 udělal krásné zápasy a ve finále s Turkem to byla nádhera, moc se mi to líbilo.

 

 

Během prázdnin se konalo Mistrovství světa dětí a mládeže, kde jsme měli želízka v ohni a přivezli  jsme stříbrnou a bronzovou medaili. Jak hodnotíš této turnaj?

Já jsem z těch Mistrovství světa juniorů čím dál tím překvapenější, protože už tam jezdím dlouhou dobu a když jsme začínali, tak jsme jednak jezdili se slabším týmem, protože naše děti, když vyjely do světa poprvé, tak měly za sebou dva, tři zápasy a přesto dokázaly taky udělat dobré zápasy s těmi soupeři. Nicméně za poslední čtyři roky se to tak radikálně změnilo, výkonnost a úroveň států šla neskutečně nahoru. A i státy jako je třeba Kanada, Indie, které nikdy nedělaly výsledky, mají najednou své závodníky ve finále.

Čím si to vysvětluješ?

Je to tím, že v těchto státech není profesionální scéna. Je nezajímá mít zápasy za peníze, je zajímá, být nejlepší na IFMĚ, to je jejich cíl a to je to, co u nás nemáme. Dokud to ti trenéři nebudou chtít sami, tak z těch závodníků nevychovají žádné superhvězdy, bohužel tak to je. My se teď hodně věnujeme mládeži, vozíme je na různé turnaje nejen po Evropě, aby v té světové konkurenci obstála, a přesto nestíháme držet ten krok, který bychom potřebovali. Mluvíme tam s ostatními trenéry a ptáme se, jak je možný, že ten jejich kluk vypadl loni v prvním kole a dnes vyhrává a oni říkají, že má během toho roku 50 zápasů. Je to tím, že máme malou členskou základnu, ti kluci nemůžou růst, když se za sezónu potkají 4 x s tím stejným člověkem.

Souvisí ta vyšší úroveň států i s tím, že bylo muaythai zařazeno mezi olympijské sporty?

Je to možný. Český olympijský výbor nás přijal, ale nemáme žádný support, pro ně nejsme vůbec žádným partnerem, protože nejsme na programu olympijských her. Kdežto jsou země, kde stačí, aby byly součástí olympijského hnutí v té zemi a okamžitě dostávají finanční support na to, aby mohly dělat akce, semináře, workshopy, aby mohly vyvážet závodníky do cizích zemí. To je to, co nám chybí, ale jinde to funguje. Tím pádem ti ostatní budou daleko silnější, budou mít lepší závodníky, můžou se lépe rozvíjet.

Jaké jsou teď plány, co se týče reprezentace?

Byli jsme v Bělorusku na mezinárodním turnaji, kde jsme měli obrovské úspěchy, skoro všichni přivezli nějakou medaili. Tobiáš Barták dovezl zlato a navíc byl vyhlášen nejlepším mužským zápasníkem turnaje, což je obrovská pecka a velká reklama, protože je vidět, že ta práce, kterou tady s dětmi děláme, má smysl. To je ten směr, kterým se chceme ubírat. Když seženeme finance od Ministerstva školství pro mládež, aby mohla vyjíždět a zvedali jsme jejich úroveň. Máme za sebou další turnaj v Kaunasu, kam jeli dospělí, aby si mohli zazápasit někde jinde a nečekali na to, až přijde nějaká Evropa nebo svět. Opět se podařilo našim přivézt spoustu medailí, za což jsem moc rád. Další turnaj bude v Turecku, kam bychom rádi poslali více dětí. Tento turnaj je hodně obsazený, právě v dětských kategoriích bývá několik set závodníků na čtyři ringy. Budeme chystat dětský workshop, zápasy, soustředění, veřejný trénink a chtěli jsme udělat Maximus, ale ten jsem teď záměrně zrušil právě proto, že okolní státy vypsaly spoustu akcí a já se trochu obávám, že by nám tolik dětí nepřijelo v té konkurenci, kterou my potřebujeme a tak to uděláme až v lednu. V Rokycanech bude Zlatý mongkon a pak uvidíme, kdy vyhlásí IFMA termíny Evropy a světa.

Čím si vysvětluješ větší zájem o profi, když v amatérech bývá i větší konkurence než v profesionálních zápasech, mnohdy i titulových?

To je jednoduchý, jsou v tom peníze. Mohl bych postavit spoustu zápasů na každé lize nebo i mimo na nějakém speciálním turnaji, ale ti lidé nepojedou zápasit zadarmo a to je tak nastaveno od roku 1990. To se tady poprvé objevily zápasy v ringu a kleci, začalo se za to platit a je to v lidech zakotveno, že se za zápas musí platit. Já tomu rozumím a i s tím souhlasím, že by se mělo platit, ale ne, když má člověk deset zápasů. Zápasníci by si měli zasloužit desetkrát tolik, co dostávají teď, ale když už budou mít nějakou úroveň, na kterou se vyzápasí. Měli by dostávat peníze jako je to v boxu nebo MMA, ale měli by se k tomu vyzápasit. Kdyby trenéři měli zájem jít do superligy nebo nějaké jiné soutěže, tak tady postavíme třeba deset zápasníků, budou závodit v chráničích, pojedeme to každý měsíc, ať z nich uděláme skvělý fightery, aby se pro ně otevřely dveře do světa za velké peníze. Já to budu rád dělat, ale ten support od trenérů nemám. Chybí tady ta chuť a vůle být nejlepší Ifmácký zápasník a pak si říkat o statisíce za zápas. Když uvedu jako příklad Kulebin nebo Levin, kteří vyrostli na amatérských zápasech. Dnes už tam nemůžou, protože drží šest let titul a dostali doporučení věnovat se profi scéně. Podepsali smlouvu s profesionálními organizacemi a ti jim platí za zápasy obrovské peníze. Pokud by si začali říkat hned o peníze, tak by nebyli tam, kde jsou, protože těch zápasů by neměli rozhodně tolik, jako je nasbírali na IFMA.

Nedávno jsi byl opět zvolen prezidentem CMTA. Na jak dlouho to je a jaké máš pro toto období cíle?

Zvolen jsem byl na čtyři roky. Vždycky si kladu nějaké cíle, zrovna Mistrovství Evropy byl jeden z mých velkých cílů. Jeden malý cíl bych měl, aby na Evropu navázal Evropský pohár příští rok na podzim. Zažádáme o dotace a pokud dostaneme příslib peněz, tak bych se do toho rád pustil. Rád bych ještě vylepšil systém vzdělávání, i když si myslím, že ho máme na velmi dobré úrovni. Měli jsme teď schůzi České unie kolektivních a individuálních sportů, kde jsem o tom vzdělávání mluvil. Z 22 sportů, které jsou v ČUKIS jsme jediní, kteří máme systém vzdělávání na nějaké úrovni, která funguje a má význam. Ostatní sporty to nemají a chtějí to podle nás zavést. Rád bych také, aby si se mnou trenéři sedli a dali jsme dohromady nějakou soutěž, aby ti závodníci, co vyjdou z amatérské ligy měli kde zápasit. Do superligy, kterou jsme již spouštěli asi 4 x se nehrnou, nemají pocit, že by chtěli mít na konci titul superligy a udělat si dalších třeba deset zápasů za rok, aby se už mohli poohlížet po nějaké profesionální scéně. Ale tento mezičlánek tady chybí a je velkým problémem, který nedokážu vyřešit, jelikož chybí pomoc od trenérů. Další věc, kterou bych potřeboval dořešit je mediální komunikace. Máme svůj pořad v televizi na Sport 5 a já jsem na něj hrdý, nicméně nám chybí dobrý PR manager, ta propagace na sociálních sítí i v tištěném periodiku nám chybí. Pak mám ještě jeden projekt, který je obrovský, řeším ho na nejvyšší možné úrovni jako je Senát, Sněmovna, ministerstvo,.. a pokud to do čtyř let opravdu vyjde, tak bych skončil, jelikož bych už udělal vše.

 

 

 

Share:
  • rss

Written by Lenka

There are 0 comments

Leave a comment

Want to express your opinion?
Leave a reply!